Když nebe do pekla spadlo

Označení cikáni nemá v úmyslu hanit a zesměšňovat příslušníky romské menšiny, je nutné k vykreslení a pochopení charakterů jednotlivých postav příběhů. Jakákoliv podobnost s postavami v ukázce je náhodná.

Na přání vkládám ukázku z knihy Když nebe do pekla spadlo a jiné povídky. © Svatopluk Votruba
1. ukázka z knihy:

Když v dálce zazněly sirény policejních aut, Stan zavelel k ústupu. Pit setřásl ze sebe statného mladíka a ranou pěsti ho poslal k zemi. Otočil se k ústupu.
Najednou, bez varování ucítil v levé noze palčivou bolest. Bolest ho tolik ochromila, že klesl na kolena. S hrůzou si uvědomil, že ho noha neposlouchá.
„Pite, dělej… padáme,“ řval Stan a snažil se Pita zvednout ze země. Pit bezvládně klesal zpět, byl pro Stana těžký, příliš těžký.
Nedaleko od nich s kvílením zabrzdilo první policejní auto. Okolí osvětlily zapnuté majáčky. Stan zmizel. Pitovo vědomí zahalila černá tma.

Nezdálo se mu to, z bytu nad ním se ozýval křik. Pit otevřel oči a zatnul pěst. Byla jedna hodina po půlnoci.
Rychle vstal a oblékl se. Tentokrát už to posrali, běželo mu hlavou. Vyběhl ven z bytu a vydal se po schodech nahoru.
Na schodech do něho vrazil muž, který utíkal dolů. Že je to cikán si Pit nemohl nevšimnout, tak slabá žárovka na chodbě nebyla.
Nadechl se k jadrné nadávce, ale muž rychle zmizel ve spodních patrech. Mávl rukou. Kdyby ses dole rozflákal, magore, pomyslel si pomstychtivě.
Rychle si vzpomněl na pravý důvod nočního výletu. Zvedl ruku, aby zabouchal na dveře, když si všiml, že nejsou zavřené, jen dovřené.
Strčil do nich a vstoupil dovnitř.
„Haló,“ zvolal. Vztek ho kupodivu přešel.
Uvědomil si, že je všude klid. Vlastně ne, z osvětleného pokoje se ozvaly vzlyky a sténání.
„Co to tu…“
Nahlédl dovnitř pokoje a ztuhnul. Na zemi, v kaluži krve, ležela polonahá cikánka. Jeho horní sousedka, znal ji od vidění.
Bylo jí asi třicet let, hezká postava a chodila dobře oblečená. Někdy s ní chodila malá holka. Taky cikánka. Zahnal myšlenky a trochu se naklonil.
Čelo jí brázdila hluboká rána. Tekla z ní krev.
„Haló… ženská.“
Když otevřela oči, ucukl zpět.
„Marika…“ zašeptala slabě.
„Co?“ zvýšil hlas a naklonil se blíž.
„Kde je Marika?“
„Co já vím, kde je Marika, spíš by mě zajímalo, co se tady stalo, kdo vám to udělal a tak?“ kývl k ráně na čele.
„A taky by to chtělo doktora, nebo tak něco, nebo policajty, jestli vás přepadli, co?“ dodal Pit a rozhlížel se, hledal telefon.
Cikánka ho silně uchopila za nohu. Ušklíbl se, byla to ta železná. Nebolela.
„Policajty ne, sebrali by…“
„Pro mě za mě, ale doktora raděj zavolám, já to neumím to, ošetřit.“
Žena zavřela oči a ruka jí bezvládně klesla na podlahu.
Když našel mobil, drahou Nokii, vytočil číslo záchranky.
„Haló, záchranka? Tak hele, je tady zraněná cikánka, teda romka no, ale potřebuje vošetřit, kdyby jako ten doktor sebou hodil, teče jí totiž z hlavy dost krve. Proč jak se jmenuju, nijak se nejmenuju, jsem nikdo, jsem hůř než nikdo…“
Bavilo ho používat to o jméně. Měl to z Krysaře, kterého kdysi rád četl.
Ušklíbl se, to víš, že jo, mám potřebu, aby se vykládalo, že mám něco s cikánama. Rychle nadiktoval adresu ulice, patro domu a vypnul telefon.
Zkontroloval, jestli je ručník stále na ráně a rychle z bytu odešel. Netoužil se s kýmkoliv setkat v této záležitosti.
Když vstupoval do svého bytu, neviděl dva páry tmavých očí, které ho ze tmy schodiště upřeně pozorovaly.

Když se probudil, chvíli mu trvalo, než si uvědomil kde je. Téměř okamžitě si vzpomněl na rvačku. Rozhlédl se.
V nemocničním pokoji byly tři lůžka. Jedno bylo prázdné, na druhém někdo hlasitě chrápal. Ušklíbl se, to mi tak scházelo.
Jak asi dopadli kluci? A Stan? Doufám, že se včas uklidili, proběhlo mu hlavou. Do pokoje vstoupila starší zdravotní sestra.
„Tak co, mladej, už jste se probudil?“
Do držáku na posteli zkušeně vložila bažanta.
„Kdybyste chtěl na malou,“ pokynula k nádobě, „a kdyby na velkou, zmáčkněte tlačítko nad postelí,“ dodala.
„Proč, si dojdu…“ zabručel. Neunikl mu pátravý pohled sestry.
Oči se mu zastavily na dece, pod kterou byly nohy. Počkat… kde měly být nohy.
Místo, kde měla být levá noha, bylo od kolena prázdné. Rozšířily se mu zorničky, v puse měl najednou velmi sucho. V místě kolena nahmatal velkou kouli obvazů.
„Kde mám nohu?“ zachraptěl. Točila se mu hlava, divoce kolem sebe šmátral rukama.
„Kde mám tu zasranou nohu?“ zařval a skácel se v bezvědomí na polštář.
Pacient na druhé posteli překvapeně zvedl hlavu. Sestra rychle vyběhla z pokoje.

Druhý den, zády opřený o stěnu, přemýšlel Pit, kdo to asi cikánce udělal. Buď někomu něco provedla, nebo ji někdo přepad a okradl. No a při tom ji takhle zrychtoval, mudroval v duchu.
A co ten chlap na schodech, vzpomněl si. Hm, chytl se za bradu, to bude asi von. Mávl rukou, oni si to mezi sebou vyříděj. Zahodil cigaretu, vstoupil do krámu a pozdravil Reného.
Večer se vracel domů hodně unavený, bolela ho noha a měl mizernou náladu. Lidé v obchodě mu šli celý den na nervy. Strčil klíč do zámku… najednou zpozorněl. Po chvíli to opět uslyšel. Slabé tiché vzlykání. Otočil se a zvolal do tmy: „Je tu někdo?“
Ticho, nic slyšet nebylo. Mávl rukou a vstoupil do bytu.
Tu noc nemohl dlouho usnout, upřeně pozoroval škvíru pod dveřmi, která se v nepravidelných rytmech objevovala a zase mizela ve tmě. Podle toho, jak někdo na chodbě klepl na vypínač.
Všiml si stínu, který se u jeho dveří zastavil a zase zmizel. A opět. Rostla v něm zvědavost. Zlodějů se nebál, taky proč, těžko by se v jeho bytě našlo něco cenného. Stín se objevil znovu a znehybněl. Škvíra zmizela.
Po chvíli si potichu připnul protézu a pomalu přešel ke dveřím. Natáhl ruku ke klice a… prudce otevřel dveře.
První okamžik nic neviděl, na chodbě byla tma. Když si oči zvykly, sjel pohledem dolů. Pod nohama se do klubka choulila malá holka a chránila si hlavu vyzáblýma rukama.
„…mamáren,“ píplo klubko přes vzlyky.
„Co tady do prdele děláš?“ houkl pod nohy překvapeně. Hmátl rukou a postavil holku na nohy.
„Kde bydlíš?“
Strčil holku k sobě domů a rozsvítil světlo. Tušení se změnilo v jistotu. Byla to ta malá cikánka z bytu nad ním.
To ona brečela večer na chodbě, blesklo mu hlavou.
Holce bylo asi sedm roků, oblečena do nedávno nových šatů, nyní neuvěřitelně špinavých, tak jako jejich nositelka. V hustých kudrnatých vlasech odněkud uvízly kusy pavučin. Prosebné temné a unavené oči upírala na muže před sebou. Jen stěží je udržela otevřené.
Pit si s velkou nevolí uvědomil, že ta holka nemá kam jít.
Do teď se asi poflakovala ve sklepě, nebo kde, odtušil v duchu. Všiml si, že usíná a zatřásl s ní.
„Hej, hej, víš, kdo já jsem?“ Ukázal na plakáty na stěně za sebou, „znamená to, že nemám rád cikány, rozumíš? Ci-ká-ny,“ slabikoval vztekle.
Stále víc si uvědomoval, že ji u sebe musí nechat, alespoň tuto noc.
„Když tě tady nechám, znemožním se, nikdy se nepodívám do zrcadla, rozumíš?“ pokračoval zoufale.
Když se podíval na děvče, zjistil, že usnula. Sesunula se po zdi dolů, hlava jí slabě klepla o podlahu.
„Do prdele, do prdele…“ cedil Pit zuřivě přes zuby a odnesl děvče na postel.
„Toho budu jednou litovat.“ Se vzteklým supěním natáhl pod okno deku.
„Ale zejtra poletíš…“
2. ukázka z knihy:
Dny plynuly, Pit na celou záležitost s cikány pomalu zapomněl. Až jednou…
„Hej, Pite,“ ozvalo se z auta, když se pomalu vracel z práce domů.
Ohlédl se.
No, tak s tebou mám náladu se bavit, pomyslel si Pit mrzutě a přidal do kroku.
V autě seděl Z.
„Počkej, chci ti jen něco říct…“
Pit se zastavil.
„Ale stručně, jestli se mám pakovat z bytu, tak… do kdy.“
„Ale hovno, můžeš zůstat, někdo za tebe nájem zaplatil a ještě i dopředu,“ řekl Z.
Auto už dávno odjelo, ale Pit stál pořád na místě. Kdo za mě zaplatil, bych teda rád věděl… běželo mu hlavou, René ne, tolik peněz nemá, tak kdo krucinál?
Zamyšleně vstoupil do bytu a posadil se na postel.
Po chvíli se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
„Je otevřený,“ zvolal.
Ve dveřích stála sousedka z vrchu i s Marikou.
„Strejdo…“
Marika k němu přiběhla a objala mu nohy.
„No co co…“ rozpačitě se snažil Mariku odtrhnout.
Nepodařilo se mu to.
„Dobrý den, chtěla jsem vám moc poděkovat, za Mariku a za mě,“ ozvala se maminka Mariky.
„Jo a přijdeš k nám dneska na večeři, strejdo? Prosím…“ Marika na něho upřela prosebný pohled.
„To ne, to je dobrý, to nejde…“ koktal. S nelibostí cítil, jak rudne.
„Opravdu by nás moc potěšilo, kdybyste s námi dnes povečeřel,“ řekla maminka Mariky.
„Večeříme v sedm…“ dodala a obě dvě s úsměvem zmizely. Marika na něho šibalsky mrkla.
Jak dlouho stál uprostřed svého pokoje, nevěděl.
Najednou se otočil a skoro mechanicky přistoupil ke zdi proti dveřím.
S nepřítomným pohledem pomalu strhával jeden plakát za druhým.